Konec stravenkám v retailu?

Kolem stravenek se opět roztáčí diskuse. Zatímco v minulosti přicházeli s nápady na omezení byznysu stravenkových firem politici, kterým bylo trnem v oku daňové zvýhodnění stravenek coby zaměstnanneckého benefitu, nyní přišli s nápadem na utužení regulace samotné stravenkové firmy. Důvod? Chtějí ochránit svůj byznys – a omezením „zneužívání“ stravenek proti deklarovanému účelu předejít dalším nápadům na jejich rušení.

Stravenky původně vznikly jako nástroj podpory stravování zaměstnanců – poprvé se tato myšlenka objevila ve Velké Británii po druhé světové válce. A tak vymyslela daňové zvýhodnění pro podniky, které byly ochotny dotovat zaměstnancům stravování. Buď nabídkou v podnikové jídelně, nebo prostřednictvím poukázek umožňujících zaměstnancům najíst se jinde – s tím, že zaměstnavatel na hodnotu poukázky částí přispěl. Vydávání stravenek ale tehdy bylo plně v režii jednotlivých firem, které se rozhodly tento daňově zvýhodněný benefit zaměstnancům poskytnout – samy si musely zajistit vytištění stravenek, domluvit si restaurace, které je akceptovaly a domluvit s nimi pravidla jejich zpětného výkupu a proplácení. A vybudovat i systém kontroly nad oběhem těchto cenin. Až pak v roce 1954 napadlo podnikatele Johna Hacka, že by mohl celý tento náročný systém daňově zvýhodněných stravovacích benefitů typu „co firma, to vlastní stravenky“ zefektivnit tím, že by vytvořil vlastní a ten by nabídl firmám napříč Velkou Británií. A firmy by tak mohly starost o stravenky (a dohadování sítě smluvních partnerů, komunikaci s nimi, kontrolu využívání stravenek a nastavení podmínek pro jejich výkup) převést na externího poskytovatele. Vznikla tak první celostátní stravenková síť Luncheon Vouchers Company. V 60. letech se pak stravenky objevily i ve Francii a koncem 80. let se tenhle nápad na daňové zvýhodnění podpory stravování pro zaměstnance začalo šířit i do dalších zemí. A stal se z nich obří byznys, kterým například v České republice proteče ročně 15 miliard korun. Z velké části za jídlo – je ale veřejným tajemstvím, že se za ně dá pořídit ledacos. Zákon upravuje použití stravenek poměrně vágně a ne ve všech obchodních kístech, která stravenky akceptují, jsou tak striktní, aby ve větší útratě oddělovali při platbě, jejíž součástí jsou stravenky, od jídla alkoholické nápoje nebo třeba nepotravinářské zboží (od drogerie po cigarety).

Super byznys i nutné zlo

Zaměstnavatel stravenky nakupuje od jejich vydavatele a za pouhou část jejich nominální hodnoty je poskytuje svým zaměstnancům. Ti je utrácejí v restauracích a prodejnách, jež je akceptují. Od nich je pak vydavatel stravenek vykupuje zpět. Straveková firma je tak na začátku i na konci životního cyklu stravenky. A v obou případech si strhne svůj obolus.

Zaměstnavatel platí stravenkové firmě provizi ve výši několika procent z nominální hodnoty nakupovaných stravenek – kolik procent to konkrétně je, závidí na nastavení smluvních podmínek. Dělá to však proto, že i tak je to pro něj pořád výhodné. Díky tomu, že část výplaty dostává zaměstnanec ve stravenkách, ušetří zaměstnavatel na odvodech ze mzdy – pokud by zaměstnanci o stejnou částku zvýšil mzdu, zvýšily by se i odvody na zdravotní a sociální pojištění. Od nich jsou stravenky osvobozeny. Firma si může navíc až 55 procent z hodnoty poukázky uplatnit do daňových nákladů. Právě do této výše obvykle zaměstnancům na stravenky přispívá, zbytek jim sráží ze mzdy. Část těchto stravenkových úspor z pohledu zaměstnavatele však spolkne provize pro vydavatele stravenek.

Výhodné jsou v tomto ohledu i pro zaměstnance. Pokud by zaměstnavatel zaměstnanci zvýšil mzdu o nominální hodnotu stravenek, velkou část tohoto zvýšení by spolkla daň z příjmu a zdravotní a sociální pojištění. Od těchto srážek jsou stravenky osvobozeny. A tak ve výsledku dostává při využití stravenek čistou výplatu vyšší, než by dostal se stejnou částkou hrubé mzdy celou vyplácenou v penězích. Byť stravenková část mzdy je teoreticky s omezeným použitím. V praxi stravenky často slouží k financování rodinných nákupů. Což legislativa nijak nezakazuje. Alespoň zatím.

Pro podniky, které restaurace akceptují – ať už jde o restaurace nebo obchody s potravinami – ale stravenky moc výhodné nejsou. Jednak je s nimi spojeno dost otravné administrativy, a pak je tu provize pro stravenkovou firmu. „Poplatky za možnost přijímat stravenky jsou vysoké. Provize se pohybuje na úrovni až 6% a to za celou trženou částku, tedy včetně DPH,“ vysvětluje prezident Asociace hotelů a restaurací ČR Václav Stárek. „Následně je při jejich výplatě účtován restauracím administrativní (manipulační) poplatek a navíc podnikatel opět odvádí DPH z proplacené částky. Konečný náklad na stravenky tedy může u restaurací činit až 10% z celkové hodnoty stravenky, což považuje většina provozovatelů restaurací za nemravné.  Podle názoru 80% respondentů by za adekvátní považovali provizi pod 3% a to je mnohdy stále více, než provize bankám z plateb kreditní kartou. Zatěžující je rovněž administrativa (přepočítávání, razítkování, výčetky, čas spojený s jejich proplacením atd.) a skutečnost, že mnoho podnikatelů má v těchto tržbách finanční prostředky, které obdrží až v následujícím období,“ vysvětluje.

Odpověď na otázku, proč stravenky vůbec přijímat, když je to poměrně nevýhodný podnik, je jednoduchá. Snaha přilákat zákazníky. Vzhledem k daňovému zvýhodnění stravenek je tento benefit stále poměrně atraktivní jak pro zaměstnavatele, tak zaměstnance. A ten, kdo má stravenky, je chce mít možnost využít. Při rozhodování, kam vyrazí na nákup (nebo třeba na oběd či na večeři) se pak pro něj stává rozhodujícím, kde může využít k placení stravenky. A tak mnohde akceptují stravenky pouze jako nutné zlo. „Z průzkumu AHR ČR vyplývá, že řada restaurací odebírá stravenky mnohdy pouze z toho důvodu, že je akceptují ostatní restaurace v okolí,“ potvrzuje Václav Stárek.

Dále čtěte v našem tištěném či online vydání zde.